Dřevo, láska na půl života

Sochař Jiří Vyvial z Ostravy si povídal o své lásce ke dřevu s redaktory časopisu Ostrava Metropolitan Magazine.

Má svou zvláštní vůni a neexistuje snad nikdo, komu by vůně dřeva byla nepříjemná. Dvůr a ateliér sochaře Jiřího Vyviala na kraji Ostravy je tou vůní prosycený, dřevo je všude, kam se podíváš. Impozantní jsou obrovské kmeny čekajících dubů složené venku a ještě impozantnější hotové, příjemně oblé a ve všech odstínech béžové a hnědé vystavené sochy na zahradě, v ateliéru i soukromé galerii. Nápad si sochař umně přenese na papír, prokreslí do všech detailů…, a pak to začne svištět.

Sochař Jiří Vyvial

„Všechno nevyjde tak, jak se nápad v hlavě zrodí, u každého špalku myslím na to, co z něho dostanu, co vypadne ze mě a z toho špalku, nebo obráceně…“, říká s úsměvem. „Někdy to prostě nedopadne, a tak mám pořád spoustu dřeva na topení,“ dodává. Téměř třicet výstav už Vyvialovy sochy představilo jiným. Nejdále to bylo v italském Miláně. Vzbuzují obdiv, nutí lidi k přemýšlení nebo aspoň k letmému pohlazení, protože hladké, opracované dřevo k tomu doslova vyzývá. Za dvacet let dolování krásy a provokujících zážitků z kusů dřeva už toho řezbář vykouzlil hodně.

Začal ve čtyřiceti

Revizního technika, který pracoval léta v Hutních montážích, až ve čtyřiceti letech přitáhlo dřevo a dláta – začal vyřezávat brože, prsteny, drobné předměty. Zájem byl obrovský a povzbuzení od lidí ještě větší. Do dřeva se tak zamiloval zhruba v polovině života, ale zůstal mu věrný. Proč nezkusit něco většího? Ke slovu přišly pily a brusky, velké sochy se z osmdesáti procent tvoří motorovou pilou.

Dřevěné sochy někdy vznikají z jednoho kusu dřeva, ale kvalitnější jsou ze silných, slepovaných fošen, jinak by časem ze dřeva, které vysychá a pracuje, bylo něco úplně jiného, než jaký byl záměr. I to si Jiří Vyvial zpracovává sám, v ateliéru a venkovní dílně má potřebnou techniku i prostor. Pracuje s dubem, olší, lípou, topolem… Sochy do vnitřních prostor se ponechávají neupravené nebo se upravují lakem nebo voskem, nejlépe tak vyniknou barvy dřeva. Venkovní objekty naopak vyžadují úpravu olejem a lakem, ale mohou také zůstat syrové, neošetřené, zejména dub získává léty krásnou patinu.

Nejhezčí jsou v zeleni

„Moje výstavy, ale také sochy, které už našly svého obdivovatele a majitele, jsou nejpůsobivější v prostorách, kde by je nikdo nečekal. Vystavoval jsem už i v nemocnicích, ale nejvíce zapůsobí ve volné přírodě, v přirozené zeleni je jakoby jejich domácí prostředí…,“ hodnotí sochař. „Dělání sochy je pro mne dobrodružná cesta…,“ vyznává na svých webových stránkách, „…neboť v každém okamžiku se rozhoduji, co udělám, co uříznu, kterou cestou se dám. Moje tvorba přesně kopíruje můj život, cesty nahoru a dolů, ve dřevě jsem si odpovídal na své životní otázky kam, jak, proč?

Také  jsem v něm hledal smysl života, než jsem se dobral k poznatku, že je TO pro mne prožívání okamžiku „teď“ v radosti a v evoluci duše, která mi dává zpětně nevyčerpatelnou inspiraci pro tvoření. Neztrácet čas v hledání sebe sama, ale být tím, kým chci být! Dělám rád věci na zakázku právě pro tu výzvu – co ze mě vybudí, co ze mne vypadne. Miluji TO! Rád používám pro svá díla symboliku, která kus dřeva povyšuje na „něco“, co je za slovy v oblasti tušení, pocitu a husí kůže…, takové věci chci dělat. Mohu ovlivnit tento svět svými zhmotnělými myšlenkami…, proto dělám to dřevo.“

sochař sochař

Námluvy s kovem

Dřevo jako tradiční materiál doprovází člověka celou historií. Zatím jedinou, jakousi „pokusnou“ odbočkou z této cesty, se pro Jiřího Vyviala stal kov. Rád tvoří hlavy – většinou hladké, jen občas s náznakem úst. Jedna z nich se stala experimentem. „Koupil jsem pět kilo hřebíků s širokou hlavičkou a místo vedle místa jsem jimi ozdobil jednu hlavu, lákalo mě to. A tak jí říkám železná lady – Margaret Thatcherová…“

Vyvialova díla se sakrálním námětem si v ničem nezadají se skvostnými starými dřevěnými sochami, které vídáme v kostelech. Potvrzují, že umění dřevořezby přetrvává staletí a že i v přetechnizovaném světě plném elektroniky dokáže lidem vypovídat a učarovat stejnými, tradičními způsoby.

OSTRAVA METROPOLITAN MAGAZINE, jaro/léto 2012