Naopak, netušili jsme, kolik nových lidé poznáme. Přicházeli ti, kteří si chtěli koupit nějakou vzpomínku na něj a doposud váhali, nebo jen tak zavzpomínat a vytvořit nové pouta. Ptali se nás, co bude dál, kdy vezmeme do ruky dláta my, Jirkovy děti a jestli to třeba nemáme v genech.
Měli jsme veškeré vybavení. Hromadu dřeva. Ateliér. A otevřená srdce nové výzvě.
Učili jsme se jako děti – nápodobou. Kopírovali jsme taťkova díla, dohadovali, jak to asi dělal. Zabrat nám dávaly zejména povrchové úpravy. A také jsme se při barvení mořili s mořidly stejně jako taťka.
Přišli první zákazníci, kteří sáhli po našich výtvorech. My a pocity vděčnosti, radosti, respektu… a touhy pokračovat. Začaly se nám pod rukama zhmotňovat první vlastní nápady, někdy jednoduše načmáratelné na kus papíru. Realizovat je do dřeva je pak už „jen“ o velké pokoře, testování, vnitřní meditaci, síle svalů, otevřeném srdci…
Prostě se to děje. Jsme na cestě TVOŘENÍ. Nesmírně nás to naplňuje.
A pak přišel háček. Lidé se ptali, proč nemáme ta naše díla podepsaná. Dlouho jsme v rodině debatovali a nakonec dostali od taťky seshora svolení. Přáli bychom si, aby se VIVA, logogram, který tatínek Jirka Vyvial používal, nesl rodinnou tradicí dál. Proto jsme k němu přidali tři tečky jako symbol pokračování něčeho krásného, co tu taťka kdysi zasel. Možná v logu uvidíte i náznak symboliky rázovitého města, kde nás najdete.
Do aťasu přichází přátelé. Naše děti. A jejich kamarádi. Také chtějí tvořit. A tak tu vzniká prostor, který je pro nás vzácný tím, co se v něm děje. Děkujeme za to.
Míša a Tomáš Rajniakovi
Copyright © galerie-drevenych-soch.cz 2025 | Vytvořilo oxystudio.cz