Ještě minulou zimu tvořil svá díla shrbený ve sklepě, v němž mu rezivěla dláta. Nyní už novobělský tvůrce soch a reliéfů ve dřevě Jiří Vyvial vdechuje svým pracím život v prostorném a prosvětleném ateliéru, který nazval pro jeho goticky vyhlížející vzhled, daný vysokým proskleným oknem od střechy až k zemi, Chrám tvoření.
Strojař, který původně neměl se dřevem nic společného, snad kromě lásky k němu, se v novém zázemí pustil okamžitě s chutí do díla. Velké kouzlo pro něj ale stále bude mít i práce pod otevřeným nebem, sluncem, v zahradním plenéru.
„Čím víc se dřevu věnuji, tím více mě baví. Dřevo voní, má energii, je pořád živé. Při tvorbě se nechávám vést pocitem a svou intuicí. Témata čerpám ze života – vystihují je i názvy děl jako Láska, Anděl, Bestie, Zrození či Radost… Moje tvorba je vlastně otevřený dialog s každým, kdo by ho se mnou chtěl mít. Stačí se jen dívat,“ říká sochař, který ve svých dílech zanechává vytesán výstižný pseudonym Viva.
Zájem o Vyvialovu tvorbu je čím dál větší. Lidé oceňují, že díky jeho fantazii a umění práce se dřevem mohou získat na základě svého původního nápadu osobité dílo, které se bezesporu stane dominantou jejich interiéru či zahrady, centrem intimity domova.
„Práce na zakázku dělám rád, je to inspirující. Klienty získávám vlastně nejvíce přímo na výstavách, nebo z galerie na mých webových stránkách,“ vysvětluje umělec, který už se dočkal také významného ocenění. V prosinci 2007 získal hlavní cenu na mezinárodním Czech Art Festivalu v Českých Budějovicích – za nápad, originalitu a kreativitu.
Poslední dva roky se práci se dřevem věnuje dennodenně. Místo, kde tvoří, poznají lidé jdoucí okolo na první pohled. I jeho novobělská zahrada má totiž svou výraznou dřevěnou dominantu s názvem Trojice nejen svatá. Jsou to třímetrové špalky více jak stoletého jimu s neopakovatelnými vybouleninami. Znázorňují Svatou trojici – Bůh Otec, Bůh Syn a Duch Svatý.
„V osobnostním vývoji cítím největší sílu pro tvoření, která je tím pádem nekonečná. Snažím se být tím, kým chci být. Třeba dělat sochy, které by diváka ohromily, nebo ještě lépe, ochromily, nápadem, vtipem, tajuplností, jinotajem, tvarem barvou, magičností. Hlavně však pocitem, který projde tělem, a člověk se nemůže odtrhnout a musí se vracet. Nic malého, pouze velké, troufalé cíle. Tak taková díla bych chtěl dělat. A reakce diváků je zrcadlem, jak daleko to vlastně jsem,“ zamýšlí se závěrem Jiří Vyvial.
Martin Pleva, denik.cz, duben 2009
foto Pavel Chorobík
Copyright © galerie-drevenych-soch.cz 2025 | Vytvořilo oxystudio.cz
